SPONTÁNNÍ POTRAT – KDYŽ TĚHOTENSTVÍ SKONČÍ PŘEDČASNĚ

Jako spontánní či samovolný potrat označujeme stav, kdy je plodové vejce předčasně, zcela nebo částečně, samovolně vypuzeno z dělohy. Jakkoliv jde o jev běžný, zároveň jde o situaci obtížnou a pro mnoho žen velmi bolestnou. Pojďme připomenout několik faktů z pohledu gynekologie. Na otázky psychoterapeutky Evy Labusové odpovídá ženská lékařka Kateřina Kneiblová:

Eva: Když jsem sama byla těhotná (poprvé před bezmála 30 lety), uvádělo se, že zhruba každé šesté těhotenství končí spontánním potratem. Dnes je to údajně každé páté. Přibývá potratů, nebo se to jen pečlivěji sleduje?

Kateřina: Mám za to, že podle statistických informací posledních desetiletí končí potratem zhruba 50% těhotenství, mnohá z nich ještě před tím, než na ně žena vůbec přijde. Prožije zkrátka mírně opožděné, či silnější měsíčky. Kdysi jsem četla článek, podle kterého v současnosti déle přežívají těhotenství, která by v minulosti zamlkla daleko dříve. Je to vlivem lepší výživy a celkově vyšší životní úrovně. V každém případě lze říci, že končí taková těhotenství, která k tomu mají nějaký důvod. Jde o přirozenou, vlastně fyziologickou záležitost.

Může či dokonce má žena ze svého spontánního potratu něco vyčíst? Rozlišuje se nějak, kdy jde o statistickou náhodu, a kdy o možný symptom problému?

Statistika nám říká, že jeden spontánní potrat nic neznamená. Zkrátka se to stává a nic s tím nenaděláme. Nám náleží brát to s pokorou a s vědomím, že příroda ví, co dělá. Proces dělení buněk je velmi složitý a ani příroda není neomylná a své „chyby“ řeší po svém. Statisticky to bereme tak, že ani druhý potrat odborníky neznervózňuje, protože se zkrátka může stát, že někdo má smůlu dvakrát za sebou. Až pokud žena potratí potřetí, začínáme my doktoři do toho rýpat a pátrat po nějaké srozumitelnější příčině, kterých samo sebou může být mnoho a zdaleka ne všechny patří do péče ambulantního gynekologa. Leckdy je to dotaz až na nejzasvěcenější specialisty z oboru poruch plodnosti, resp. umělého oplodnění.

Čím začít v případě, že se potraty zopakovaly více než dvakrát? 

Já obvykle řeším, zda má žena v pořádku štítnou žlázu, zda nemá nějakou geneticky podmíněnou poruchu srážlivosti krve či zda nemá oslabenou funkci žlutého tělíska. Také jestli není podvyživená nebo ve velkém stresu. Potíž je, že v jistém druhu stresu, ve stresu ze ztráty nenarozeného miminka, je po dvou a více potratech každá a i s tím je na místě pracovat, to ovšem patří jinam. Já mám na mysli stres vyplývající ze způsobu života, ze sociální situace… Pokud se ani jedna z jmenovaných věcí nepotvrdí jako příčina, odešlu ženu do centra IVF, kde se tímto problémem zabývají úžeji a mohou snad nabídnout fundovanou odpověď.

Jak bylo řečeno: Dojde-li k potracení v samém počátku těhotenství, nemusí to být ani zpozorováno, protože to působí dojmem opožděné, silnější menstruace. V tom případě není nutno nic řešit. Když ale po zamlklém těhotenství k úplnému vypuzení nedojde hned nebo přetrvává krvácení, přistupuje se často k chirurgickému zákroku. Kde je ona hranice, která rozhoduje mezi spontánním hojením a tzv. revizí?

Jakkoliv se nám to nemusí líbit, potrat je pro tělo přirozený proces. Pokud se těhotenství přestane vyvíjet, je mrtvý zárodek v organismu něčím navíc a tělo ho časem vyloučí. Bývá to provázeno krvácením v různé intenzitě, různé délce a s různou mírou bolestí. Hranice mezi tím, kdy uměle zasahovat, a kdy nechat samovolný potrat plynout a běžet jeho vlastním tempem, je více než tenká. Jsou lékaři, kteří ještě i dnes samovolný potrat odsuzují jako vysoce rizikovou záležitost. A jsou tací, kteří s ním naopak mají dobrou zkušenost. V poslední době vnímám výrazněji spíše trend podpory pro samovolné potraty. Často se mi s tímto doporučením vracejí ženy i z velkých nemocnic typu pražský Apolinář či Podolí, což je velký posun posledních let. Já sama ženám volně nabízím obě varianty s tím, že se nemusí rozhodnout hned, rozhodně mají několik dní. Pokud si zvolí samovolný potrat, domluvíme si časový úsek, po který je pro nás obě v pořádku dát organismu prostor – s tím, že pokud se do domluvené doby nebude nic dít, doporučím i já přistoupit k revizi. A samozřejmě každá taková žena je důkladně poučena o možných komplikacích průběhu, aby věděla, kdy je na místě vyhledat pohotovost. Žena se ode mne také dozví, že své rozhodnutí může kdykoli změnit a přijít si pro žádanku na revizi. Jsou ženy, které se chtějí se svým těhotenstvím rozloučit samy, v klidu a přirozeně. A jsou takové, které preferují mít to rychle za sebou. Není na mně tohle posuzovat. Každá to máme nastavené jinak.

Setkávám se přes svoje klientky s tím, že potrat po zamlklém těhotenství lékaři přece jen ještě častěji prezentují jako rizikovou záležitost a doporučují revizi. Porodní asistentky naopak častěji doporučují počkat, až si tělo poradí samo. Podle jakých pocitů či kritérií by se měla žena rozhodnout, nejde-li o urgentní situaci? Jak ženě vysvětlit, že již nežijící zárodek ji neohrožuje, i když v jejím těle zůstává několik dní či týdnů?

Lékařská kritéria jsou tři: Žena, která potrácí, či ví, že potrácet bude, nesmí mít horečku, nesmí krvácet tak, že je obava o velikost krevní ztráty, a nesmí mít kruté bolesti. Jistá bolest je normální, ale neměla by být nesnesitelná. Tohle všechno by měla vědět každá žena, která uvažuje o samovolném potratu, spolu s informací o tom, že i v průběhu potratu může změnit názor. Když znejistí, je na místě vyhledat lékaře. Snad pomůže vědomí toho, že je obvyklé, že plod bývá v děloze mrtvý již několik týdnů, žena to neví a nic jí není. Proč by se to mělo náhle změnit, když se pak o svém zamlklém těhotenství při kontrole dozví? Vždy velmi záleží na konkrétní situaci a na schopnosti ženy svou situaci procítit a vyhodnotit. Chápejme i kolegy, kteří mají obavu a raději rovnou doporučí revizi. Vaginálně lze vykrvácet. Situaci lze podcenit. To, co teď řeknu, se nebude líbit, ale pro některé ženy je převzetí zodpovědnosti za vlastní tělo příliš složité a vnímají jako pro sebe jednoznačně lepší řešení okamžité chirurgické vybavení, protože tím svou zodpovědnost předají do rukou lékaře. Je velmi dobře, že dnes máme možnost volby, která nás provází ve všech situacích a údobích našeho reprodukčního a sexuálního života.

Proč se u žen tak liší doba, za kterou k vlastnímu vypuzení mrtvého plodu dojde?

Nu, proč některá žena porodí za dvě hodiny a jiná za tři dny? Zkrátka jsme každá originál. Ne vždy se vejdeme do tabulek.

Dává současná moderní gynekologie opakované spontánní potraty do nějakých souvislostí psychologických? Zvažuje se např. souvislost mezi emocionálním stresem a endokrinní nerovnováhou?

Ví se, že stres výrazně ovlivňuje hormonální osu ve všech směrech. Takže rozhodně i v tomto směru. Já se to vždycky snažím zjednodušit připodobněním, že pokud jsme ve velkém stresu, cítí se naše tělo ohroženo, a tedy přece nebude podporovat příchod potomstva. Podobně to funguje při onemocnění či podvýživě. Jen zkrátka ne úplně vždycky, protože rezervy máme každá jiné.

Je po proběhlém potratu třeba dodržovat šestinedělí?

Pokud bych měla odpovědět jednoduše – je to rozumné, do příštích měsíčků. Ale konkrétně záleží na tom, v jaké fázi žena potratila. Pokud to byla vlastně jen o „fous pozdější menstruace“, pak důvod není. Pokud už byl plod větší, pak asi bude déle probíhat i čištění a pauza nejméně do příští menstruace je na místě.

Asi taky záleží na stáří potraceného těhotenství?

Jistě. Jde taky o to, nakolik se musí rozevřít děložní hrdlo k tomu, aby plod odešel. Úměrně tomu je pak další těhotenství zatíženo rizikem potratu/předčasného porodu z důvodu nefunkčního děložního hrdla. U velmi časných potratů doporučuji počkat alespoň přes dvě menstruace, u těch pozdějších půl roku. To je čistě somatická stránka věci. Samozřejmě se do toho vkládá i stránka psychická a ta může být velmi různá a obtížně stanovitelná.

Co je z lékařského pohledu doporučeníhodné k tomu, aby se žena po potratu zase brzy dostala do formy? 

Odpočívat, nikam nespěchat. Truchlit, dovolit si být smutná. A samozřejmě řádná strava, spánek, laskavá sebepéče.

Když žena potratila a není u ní zjištěn problém, její šance na další těhotenství se teoreticky neumenšují. Přesto mnoho žen po potratu ztrácí důvěru ve své tělo, prožívají smutek, někdy i pocity viny. Doporučuje se ženám v gynekologických ambulancích v této souvislosti psychoterapie?

Šance na otěhotnění se nezmenšují, pokud šlo o první, resp. druhý potrat v řadě. Pokud žena potrácí opakovaně, tak i přesto, že žádnou příčinu nenajdeme, je pak už riziko vyšší než populační. Mám na mysli riziko potratu, ne toho, že žena neotěhotní. Já svým klientkám psychoterapeutickou intervenci doporučuji. Velmi také apeluji na to, aby si opravdu dovolily svou ztrátu v potřebném čase a v potřebné intenzitě odtruchlit. Občas mají ženy tendenci hodit to rychle za hlavu a tvářit se, že nic nestalo. Nevidím tohle jako dobrou cestu ani pro ženu, ani pro dítko, které příště přijde. Jinak běžná gynekologie psychologické souvislosti potratů neřeší. Na to prostě standardně nemá kapacitu. Takže od toho jste tu pak vy psychoterapeuti a bylo by prima, kdyby ordinace lékařů s těmi terapeutickými běžně a rozšířeně úzce spolupracovaly.

MUDr. Kateřina Kneiblová je ženská lékařka se 14 lety ambulantní praxe. Je autorkou projektu Gynopsychosomatika. Formou osobních nebo online konzultací s klientkami rozebírá jejich obtíže a možnosti postupu léčby. Vysvětluje souvislosti i důvody proč se volí ta či ona cesta a jaké může mít důsledky. Ženy tím získávají možnost samy rozhodnout, zda a kterou formu terapie chtějí zvolit. Více na https://www.gynekologiecelostne.cz/.

PhDr. Eva Labusová se věnuje poradenství v oblasti rodičovství a vztahů. Zvláštní pozornost věnuje významu raného dětství, problematice citové vazby, mezigeneračnímu přenosu a tzv. novému rodičovství. Pořádá vzdělávací akce. Vede podpůrné a terapeutické skupiny. Hledá a nalézá průniky mezi psychoterapií a spiritualitou. Více na www.evalabusova.cz nebo na http://blog.evalabusova.cz/.

Poznámka: Příště si Kateřina a Eva role vymění. Lékařka se bude ptát psychoterapeutky na psychické potřeby žen po prodělaném potratu.