Většina z nás chodí do práce pro peníze. Většinou bychom uměli svůj čas trávit s rodinou, cestováním, či jakýmikoli koníčky, ale bez peněz to jaksi nejde. A stran práce máme na zvolení v zásadě dvě strategie – buď se budeme v práci flákat a pak se dá očekávat, že naše pracovní oblíbenost nebude zrovna velká a i se to nejspíše projeví na výplatní pásce. A nebo na sobě budeme pracovat, budeme se snažit, budeme posouvat své možnosti a pak, budeme-li mít štěstí, budeme i lépe ohodnoceni a vyhledávání pro spolupráci. 

To zní celkem logicky a fér, ne? A proč tedy v medicíně by to mělo být jinak? Proč lékař, který si dovolí chtít za svou práci po patnácti letech praxe více, než před deseti lety je popotahován Osvětou a jsou mu do cesty kladeny pasti v podobě tajného nahrávání rozhovorů? 

Protože máme svobodnou volbu lékaře? 

A opravdu je v pořádku vize, že si lékaře zvolíme naprosto podle svého přesvědčení, osobních sympatií a pak se dožadujeme ošetření výhradně od něj a už nerespektujeme, že ošetření od něj není na stejné úrovni, jako u lékaře s nulovou praxí a tedy i jeho ohodnocení by mělo být úměrné. Ovšem platit za něj chceme stejně? 

Tohle je téma, které kolem mne výrazně běží v posledních několika měsících. Od chvíle, kdy jsem změnila zaměstnavatele a nastoupila do ambulance www.markin.cz mne upozorňují  kamarádky, že je mé jméno denně skloňováno v Osvětě, protože mým pacientkám se nechtějí platit vyšší poplatky. No jo, já to vlastně chápu. A čekala jsem, že kvůli tomu o spoustu pacientek přijdu, nedá se nic dělat. 

S čím jsem ovšem nepočítala a co mne ani ve snu nenapadlo je, že se některé mé pacientky rozhodnou, že prostě budou chodit ke mně a rozhodně nebudou platit. A to i přesto, že na webových stránkách ambulance je zcela férově přesně vypsáno, jaké doplatky se za jaké služby vybírají. Tedy se ony dámy v podstatě rozhodnou, že chtějí službu v té a té ceně, ale chtějí ji zadarmo. Inu, nikomu nebráním v tom, že mu může služba přijít předražená a tedy o ni nestojí. Tomu zcela rozumím a ani v nejmenším to nikomu nemám za zlé. Z nárokářství mi, ovšem, jde hlava kolem. 

Je mi to líto. 

Vážím si každé ženy, která se mi s důvěrou svěří do péče. Každou se snažím opečovat tak, aby byla spokojena. A stojí to poměrně dost energie, ne že ne. A tak mě mrzí, když to někdo považuje za samozřejmé, za svůj nárok a už mu vůbec nezáleží na tom, jak potom taková situace působí na mne. 

Prý ke mne chodí ženy rády, protože je respektuji. A tak tu mám prosbu. Pojďme, prosím, respektovat své lékaře a jejich pravidla. Pokud se někde připlácí, obvykle to má důvod. Třeba je ten důvod v tom, že dobrý ultrazvukový přístroj by se mu z platby od pojištovny nezaplatil a na horším stroji by odváděl horší práci. Třeba jde i o účet za obrazovku, kterou máte před sebou a kde můžete sledovat své miminko spolu s lékařem. A pokud o tyhle věci nestojíte, je vám jedno na jakém stroji lékař pracuje, nechcete nic, než bazální ošetření, pak je jistě možnost najít si lékaře, který přesně tohle nabízí. Jen to bude asi ten, který se nesnaží zlepšovat.

Jsem ve své nové práci spokojená. Vidím s jakým nasazením tam všichni svou práci dělají, jak se snaží pro pacientky najít vždy to nejlepší a mrzí mne, že jim mým příchodem přibyly takovéhle starosti.

S tímhle heslem přijely moje děti z loňského soustředění a tak nějak u nás zdomácnělo. Před pár dny se vrátily z letošního a tak jsem o tom hesle začala trošku více přemýšlet. A plně jsem si uvědomila jeho pravdivost i zrádnost. 

Živě si pamatuji, jak nám na vejšce říkali, že bolest vždycky značí v těle nějaký problém, že je vždy důkazem nějakého nefyziologického stavu, s jedinou výjimkou. Tou je prý porod. Porodní bolesti jsou tu prý proto, aby si žena všimla změny ve svém životě, kterou s sebou prťavec nese. Polemiku nad nutností porodní bolesti přenechám zkušenějším, sama jsem stavu porodu bez bolesti rozhodně nedosáhla. 

Nicméně ve všech možných případech nám dává bolest informaci, kterou potřebujeme. Říznutí do prstu bolí, abychom si všimli a prst šetřili, zlomená noha bolí, abychom ji nezatěžovali, záda nás bolí, abychom si uvědomili, že je přetěžujeme… o bolesti srdce ani nemluvě. 

Otázka, ke které směřuji je, co tedy s bolestí máme dělat? Co nám tělo říká a jak na to máme reagovat? V praxi se setkávám velmi často se dvěma extrémy. Jedna skupina lidí křičí: “Dejte mi prášek proti bolesti, ať můžu fungovat!” a druhá trpí a hledá řešení příčiny, oné bolesti a za žádnou cenu si nechce od bolesti ulevit, protože ta hnusná chemie nám přeci ničí tělo. Přeci nejsme otroci růžové tabletky! Ani o jedné si nemyslím, že je jejich cesta správná. Léky proti bolesti skutečně pouze překryjí následek, o tom není potřeba polemizovat. Budeme-li si brát pravidelně léky na bolest hlavy a nebudeme u toho řešit pitný režim, stabilitu krční páteře, přepracovanost, přílišné životní sevření, stanou se z nás skutečně otroci růžové pilulky. Na druhou stranu, při intenzivní bolesti se v těle vyplavuje celý koktejl látek, které nejsou pro tělo pozitivní.

Píšu tenhle článek, protože v posledních dnech jsem sama měla s bolestí potíže. Pořídila jsem si triviální zánět zevního zvukovodu. Prostě mi zatekla voda, pod mazovou zátku a tam nasekala paseku. A přiznám se bez mučení, že bolest to byla tak intenzivní, že jsem dva dny strávila na opiátech a byla velmi vděčná tomu, že je mám. Zároveň jsem se, samozřejmě, dost šetřila, naslouchala tomu, že obvykle příjemné sluníčko je najednou nežádoucí a byla pár dní čistě doma. Kdybych byla jako první skupina lidí, navýšila bych si dávku a šla se koupat, kdybych byla jako ta druhá ležela bych doma dva dny v krutých bolestech, byla bych na všechny nepříjemná a zlá. 

A pokud se dostaneme třeba k menstruační bolesti, zároveň si tím roztáčíme psychosomatický kruh… “Protože mám zkušenost, že menstruace bolí, dopředu se bolesti bojím. A protože mám z bolesti při menstruaci strach, bolí menstruace dvojnásob.” Článek o menstruačních bolestech a možnostech jejich řešení slibuji Hance z Kalisek.cz již snad dva roky a já se k němu určitě dostanu. 

Další situace, která je velmi k zamyšlení je těhotenství. Těhotné ženy se obecně bojí i jen stříknout do nosu, protože v lékárně se dozvěděly, že daný přípravek není pro těhotné vhodný. Inu, není, ale opravdu je přidušení vinou rýmy pro těhotenství zdravější, než si jednou za den stříknout do nosu? Pokud těhotnou dvakrát za těhotenství intenzivně rozbolí hlava, růžová tabletka jí neuškodí. A za mne tím dodá miminu lepší prostředí, než stresem z bolesti. Pokud by ovšem, těhotnou bolela hlava denně, je jistě potřeba řešit to jinak, o tom se nebudeme přít. 

Zkrátka, všechno s rozumem! A nezapomínejme, že “Bolest je náš přítel! 

Kdy vzít poprvé svou maličkou, která už najednou není tak maličká na gynekologii je velmi častá otázka. Odpověď na ní není tak docela jednoduchá. Možná si to nemusíme pamatovat tak docela ze své puberty, ale stačí se trošku rozhlédnout, aby nám bylo jasné, že pro dívky je tahle představa děsivá a je to něco, čemu by se nejraději naprosto vyhnuly a nikdy nepodstoupily. Jenže my, maminky, víme, že to nejde a taky se tak trošku bojíme, aby se u té naší “holčičky” něco nezanedbalo. Často se do toho potom vloží pediatr, který doporučí kontrolu na gynekologii v patnácti letech, protože je to tak psáno v doporučeních. 

Mívám v ambulanci dívek hodně a věřím, že leckterý z mých kolegů mi dá za pravdu, když tu teď napíšu, že vyšetření malé pánve přes břišní stěnu nemá velkou výpovědní hodnotu. Ono, zkrátka není náhoda, že gynekologické vyšetření se provádí přes pochvu, ať už pohmatem nebo ultrazvukem. Jenže pokud je dívka panna, je to, pochopitelně komplikované. A pochopitelně se tu nabízí možnost ultrazvukového vyšetření přes konečník, ale opravdu chceme, aby tohle naše dcera podstupovala?

Osobně razím ten názor, že pokud mladá žena nemá gynekologické obtíže, není potřeba s prvním vyšetřením spěchat a bohatě stačí vyčkat na dobu, kdy již panna nebude, vyšetření bude jednodušší a výrazně méně stresující. 

A jak tedy poznat, kdy gynekologa vyhledat? Nejlépe je zavolat svému gynekologovi a optat se, zda ta či ta skutečnost je běžná a v pořádku. 

Kupříkladu známý je fakt, že dívky nemívají pravidelné měsíčky. Víme to, ale když jde o naši holčičku, tak často znejistíme, zda je to ještě v normě. Fakt je ten, že v prvních několika letech může být téměř jakákoli nepravidelnost v normě. Není-li dívka příliš hubená, či jinak chronicky nemocná (např. porucha štítné žlázy) nemusí nás to znervózňovat. Horší situace je v případě bolestivé menstruace nebo svědění. Tam nelze dát tak jednoduchou odpověď a je potřeba se více zamyslet, či gynekologa navštívit. 

Dalším velkým otazníkem jsou vrozené vady ženských reprodukčních orgánů. Inu, ano, na ty v naprosté většině případů nepřijdeme, dokud dívku řádně nevyšetříme. A tedy je ani dříve nemůžeme ošetřit, je-li to potřeba. Je-li potřeba dívku operovat, je po operaci doporučováno minimálně rok (nebo déle) neotěhotnět. Většina dívek ovšem na své plnohodnotné gynekologické vyšetření přijde mnohem dříve, než plánují těhotenství. Tedy vlastně opět nemáme kam spěchat, je tu dost času k řešení. 

Pokud dojdeme k tomu, že naše princezna gynekologické vyšetření potřebuje, je fajn vědět, co přesně ji čeká. 

U dívek mladších 18 let je vždy potřeba mít podepsaný souhlas zákonného zástupce, že smíme dívku ošetřit. Tedy první návštěva se neobejde doprovodu, minimálně do čekárny. 

Více už pak záleží na konkrétní situaci. Nemohu mluvit za své kolegy, ale jsem-li v ambulanci já, pak se s dívkou domluvím, zda tu chce mít maminku a nebo zda maminku mám poslat za dveře. Je časté, že si dívka přeje mít maminku u odběru anamnézy, protože spousta holek netuší, co se u nich v rodině kdy řešilo. A často posíláme maminku za dveře před začátkem vyšetření. Není ovšem vůbec výjimkou, že maminka smí zůstat, smí držet dívku za ruku, stát za hlavou, nebo jen za paravanem – to vždy závisí na slečně. 

Já se vždy dívky ptám, zda již proběhl pohlavní styk, pokud ne, ptám se na tampony. Používá-li dívka sama tampony, je velmi pravděpodobné, že otvor v panenské bláně je natolik prostorný, že by šetrnému gynekologickému vyšetření bránit neměl. A tak tedy komunikuji s dívkou to, že se pokusím ji vyšetřit a bude-li to možné, pokusíme se i o vaginální ultrazvuk. Zda vyšetření dokončíme záleží vždy na slečně. 

Pokud dívka nemá gynekologické zdravotní obtíže je možné koncipovat návštěvu na gynekologii jen jako seznámení, ultrazvuk přes břicho a hlavně podepsání souhlasu rodiči. Slečně se tím otevírají dveře do ambulance gynekologa a může přijít sama řešit situace, které by se, třeba, s rodiči řešit zdráhala. Ani tohle není špatné schéma a je důkazem správně fungujících vztahů v rodině. 

U mladých slečen je důvěra tím nejdůležitějším kamenem v péči o jejich (nejen intimní) zdraví. 

Tento text byl zároveň publikován na blogu kalisek.cz

Již dva roky se věnuji poradenství pro ženy také mimo gynekologickou ambulanci. Ačkoliv jsem svou poradnu nazvala Gynopsychosomatika, s rostoucími zkušenostmi a počtem klientek jsem si uvědomila, že těžiště mé práce s ženami je v té somatické části a že můj přesah do psychologie je jen jemný. Spočívá v tom, že vnímám důležitost pocitů, vztahu k vlastnímu tělu a duševního zdraví obecně. Mým hlavním cílem v poradenství je společné mapování souvislostí mezi vašimi starostmi a pokus o přerušení psychosomatického kruhu na somatické úrovni, aby pak zbývalo více energie na úroveň psychickou. Co ale nedokážu je provádět prací na změně vaší psychiky, to vyžaduje vaši osobní práci a případnou spolupráci s psychologem.
Uznání mého skutečného zaměření mi chvíli trvalo, ale s novým rokem jsem se rozhodla vyjádřit to v podobě změny. Gynopsychosomatika se transformuje na Gynekolgii celostně. Pro vás to může být nepatrná změna, ale pro mě znamená víc, protože teď mám pocit, že moje „značka“ skutečně odráží mé působení.
Těším se na další konzultace s Vámi, ohromně mne to baví a málo co mne dokáže tak nakopnout jako, když končíme konzultací s tím, že: “Děkuju, moc mi to pomohlo.”
Krásný nový rok a jen samé pozitivní změny přeji nám všem.

SPONTÁNNÍ POTRAT – KDYŽ TĚHOTENSTVÍ SKONČÍ PŘEDČASNĚ

Jako spontánní či samovolný potrat označujeme stav, kdy je plodové vejce předčasně, zcela nebo částečně, samovolně vypuzeno z dělohy. Jakkoliv jde o jev běžný, zároveň jde o situaci obtížnou a pro mnoho žen velmi bolestnou. Pojďme připomenout několik faktů z pohledu gynekologie. Na otázky psychoterapeutky Evy Labusové odpovídá ženská lékařka Kateřina Kneiblová:

Eva: Když jsem sama byla těhotná (poprvé před bezmála 30 lety), uvádělo se, že zhruba každé šesté těhotenství končí spontánním potratem. Dnes je to údajně každé páté. Přibývá potratů, nebo se to jen pečlivěji sleduje?

Kateřina: Mám za to, že podle statistických informací posledních desetiletí končí potratem zhruba 50% těhotenství, mnohá z nich ještě před tím, než na ně žena vůbec přijde. Prožije zkrátka mírně opožděné, či silnější měsíčky. Kdysi jsem četla článek, podle kterého v současnosti déle přežívají těhotenství, která by v minulosti zamlkla daleko dříve. Je to vlivem lepší výživy a celkově vyšší životní úrovně. V každém případě lze říci, že končí taková těhotenství, která k tomu mají nějaký důvod. Jde o přirozenou, vlastně fyziologickou záležitost.

Může či dokonce má žena ze svého spontánního potratu něco vyčíst? Rozlišuje se nějak, kdy jde o statistickou náhodu, a kdy o možný symptom problému?

Statistika nám říká, že jeden spontánní potrat nic neznamená. Zkrátka se to stává a nic s tím nenaděláme. Nám náleží brát to s pokorou a s vědomím, že příroda ví, co dělá. Proces dělení buněk je velmi složitý a ani příroda není neomylná a své „chyby“ řeší po svém. Statisticky to bereme tak, že ani druhý potrat odborníky neznervózňuje, protože se zkrátka může stát, že někdo má smůlu dvakrát za sebou. Až pokud žena potratí potřetí, začínáme my doktoři do toho rýpat a pátrat po nějaké srozumitelnější příčině, kterých samo sebou může být mnoho a zdaleka ne všechny patří do péče ambulantního gynekologa. Leckdy je to dotaz až na nejzasvěcenější specialisty z oboru poruch plodnosti, resp. umělého oplodnění.

Čím začít v případě, že se potraty zopakovaly více než dvakrát? 

Já obvykle řeším, zda má žena v pořádku štítnou žlázu, zda nemá nějakou geneticky podmíněnou poruchu srážlivosti krve či zda nemá oslabenou funkci žlutého tělíska. Také jestli není podvyživená nebo ve velkém stresu. Potíž je, že v jistém druhu stresu, ve stresu ze ztráty nenarozeného miminka, je po dvou a více potratech každá a i s tím je na místě pracovat, to ovšem patří jinam. Já mám na mysli stres vyplývající ze způsobu života, ze sociální situace… Pokud se ani jedna z jmenovaných věcí nepotvrdí jako příčina, odešlu ženu do centra IVF, kde se tímto problémem zabývají úžeji a mohou snad nabídnout fundovanou odpověď.

Jak bylo řečeno: Dojde-li k potracení v samém počátku těhotenství, nemusí to být ani zpozorováno, protože to působí dojmem opožděné, silnější menstruace. V tom případě není nutno nic řešit. Když ale po zamlklém těhotenství k úplnému vypuzení nedojde hned nebo přetrvává krvácení, přistupuje se často k chirurgickému zákroku. Kde je ona hranice, která rozhoduje mezi spontánním hojením a tzv. revizí?

Jakkoliv se nám to nemusí líbit, potrat je pro tělo přirozený proces. Pokud se těhotenství přestane vyvíjet, je mrtvý zárodek v organismu něčím navíc a tělo ho časem vyloučí. Bývá to provázeno krvácením v různé intenzitě, různé délce a s různou mírou bolestí. Hranice mezi tím, kdy uměle zasahovat, a kdy nechat samovolný potrat plynout a běžet jeho vlastním tempem, je více než tenká. Jsou lékaři, kteří ještě i dnes samovolný potrat odsuzují jako vysoce rizikovou záležitost. A jsou tací, kteří s ním naopak mají dobrou zkušenost. V poslední době vnímám výrazněji spíše trend podpory pro samovolné potraty. Často se mi s tímto doporučením vracejí ženy i z velkých nemocnic typu pražský Apolinář či Podolí, což je velký posun posledních let. Já sama ženám volně nabízím obě varianty s tím, že se nemusí rozhodnout hned, rozhodně mají několik dní. Pokud si zvolí samovolný potrat, domluvíme si časový úsek, po který je pro nás obě v pořádku dát organismu prostor – s tím, že pokud se do domluvené doby nebude nic dít, doporučím i já přistoupit k revizi. A samozřejmě každá taková žena je důkladně poučena o možných komplikacích průběhu, aby věděla, kdy je na místě vyhledat pohotovost. Žena se ode mne také dozví, že své rozhodnutí může kdykoli změnit a přijít si pro žádanku na revizi. Jsou ženy, které se chtějí se svým těhotenstvím rozloučit samy, v klidu a přirozeně. A jsou takové, které preferují mít to rychle za sebou. Není na mně tohle posuzovat. Každá to máme nastavené jinak.

Setkávám se přes svoje klientky s tím, že potrat po zamlklém těhotenství lékaři přece jen ještě častěji prezentují jako rizikovou záležitost a doporučují revizi. Porodní asistentky naopak častěji doporučují počkat, až si tělo poradí samo. Podle jakých pocitů či kritérií by se měla žena rozhodnout, nejde-li o urgentní situaci? Jak ženě vysvětlit, že již nežijící zárodek ji neohrožuje, i když v jejím těle zůstává několik dní či týdnů?

Lékařská kritéria jsou tři: Žena, která potrácí, či ví, že potrácet bude, nesmí mít horečku, nesmí krvácet tak, že je obava o velikost krevní ztráty, a nesmí mít kruté bolesti. Jistá bolest je normální, ale neměla by být nesnesitelná. Tohle všechno by měla vědět každá žena, která uvažuje o samovolném potratu, spolu s informací o tom, že i v průběhu potratu může změnit názor. Když znejistí, je na místě vyhledat lékaře. Snad pomůže vědomí toho, že je obvyklé, že plod bývá v děloze mrtvý již několik týdnů, žena to neví a nic jí není. Proč by se to mělo náhle změnit, když se pak o svém zamlklém těhotenství při kontrole dozví? Vždy velmi záleží na konkrétní situaci a na schopnosti ženy svou situaci procítit a vyhodnotit. Chápejme i kolegy, kteří mají obavu a raději rovnou doporučí revizi. Vaginálně lze vykrvácet. Situaci lze podcenit. To, co teď řeknu, se nebude líbit, ale pro některé ženy je převzetí zodpovědnosti za vlastní tělo příliš složité a vnímají jako pro sebe jednoznačně lepší řešení okamžité chirurgické vybavení, protože tím svou zodpovědnost předají do rukou lékaře. Je velmi dobře, že dnes máme možnost volby, která nás provází ve všech situacích a údobích našeho reprodukčního a sexuálního života.

Proč se u žen tak liší doba, za kterou k vlastnímu vypuzení mrtvého plodu dojde?

Nu, proč některá žena porodí za dvě hodiny a jiná za tři dny? Zkrátka jsme každá originál. Ne vždy se vejdeme do tabulek.

Dává současná moderní gynekologie opakované spontánní potraty do nějakých souvislostí psychologických? Zvažuje se např. souvislost mezi emocionálním stresem a endokrinní nerovnováhou?

Ví se, že stres výrazně ovlivňuje hormonální osu ve všech směrech. Takže rozhodně i v tomto směru. Já se to vždycky snažím zjednodušit připodobněním, že pokud jsme ve velkém stresu, cítí se naše tělo ohroženo, a tedy přece nebude podporovat příchod potomstva. Podobně to funguje při onemocnění či podvýživě. Jen zkrátka ne úplně vždycky, protože rezervy máme každá jiné.

Je po proběhlém potratu třeba dodržovat šestinedělí?

Pokud bych měla odpovědět jednoduše – je to rozumné, do příštích měsíčků. Ale konkrétně záleží na tom, v jaké fázi žena potratila. Pokud to byla vlastně jen o „fous pozdější menstruace“, pak důvod není. Pokud už byl plod větší, pak asi bude déle probíhat i čištění a pauza nejméně do příští menstruace je na místě.

Asi taky záleží na stáří potraceného těhotenství?

Jistě. Jde taky o to, nakolik se musí rozevřít děložní hrdlo k tomu, aby plod odešel. Úměrně tomu je pak další těhotenství zatíženo rizikem potratu/předčasného porodu z důvodu nefunkčního děložního hrdla. U velmi časných potratů doporučuji počkat alespoň přes dvě menstruace, u těch pozdějších půl roku. To je čistě somatická stránka věci. Samozřejmě se do toho vkládá i stránka psychická a ta může být velmi různá a obtížně stanovitelná.

Co je z lékařského pohledu doporučeníhodné k tomu, aby se žena po potratu zase brzy dostala do formy? 

Odpočívat, nikam nespěchat. Truchlit, dovolit si být smutná. A samozřejmě řádná strava, spánek, laskavá sebepéče.

Když žena potratila a není u ní zjištěn problém, její šance na další těhotenství se teoreticky neumenšují. Přesto mnoho žen po potratu ztrácí důvěru ve své tělo, prožívají smutek, někdy i pocity viny. Doporučuje se ženám v gynekologických ambulancích v této souvislosti psychoterapie?

Šance na otěhotnění se nezmenšují, pokud šlo o první, resp. druhý potrat v řadě. Pokud žena potrácí opakovaně, tak i přesto, že žádnou příčinu nenajdeme, je pak už riziko vyšší než populační. Mám na mysli riziko potratu, ne toho, že žena neotěhotní. Já svým klientkám psychoterapeutickou intervenci doporučuji. Velmi také apeluji na to, aby si opravdu dovolily svou ztrátu v potřebném čase a v potřebné intenzitě odtruchlit. Občas mají ženy tendenci hodit to rychle za hlavu a tvářit se, že nic nestalo. Nevidím tohle jako dobrou cestu ani pro ženu, ani pro dítko, které příště přijde. Jinak běžná gynekologie psychologické souvislosti potratů neřeší. Na to prostě standardně nemá kapacitu. Takže od toho jste tu pak vy psychoterapeuti a bylo by prima, kdyby ordinace lékařů s těmi terapeutickými běžně a rozšířeně úzce spolupracovaly.

MUDr. Kateřina Kneiblová je ženská lékařka se 14 lety ambulantní praxe. Je autorkou projektu Gynopsychosomatika. Formou osobních nebo online konzultací s klientkami rozebírá jejich obtíže a možnosti postupu léčby. Vysvětluje souvislosti i důvody proč se volí ta či ona cesta a jaké může mít důsledky. Ženy tím získávají možnost samy rozhodnout, zda a kterou formu terapie chtějí zvolit. Více na https://www.gynekologiecelostne.cz/.

PhDr. Eva Labusová se věnuje poradenství v oblasti rodičovství a vztahů. Zvláštní pozornost věnuje významu raného dětství, problematice citové vazby, mezigeneračnímu přenosu a tzv. novému rodičovství. Pořádá vzdělávací akce. Vede podpůrné a terapeutické skupiny. Hledá a nalézá průniky mezi psychoterapií a spiritualitou. Více na www.evalabusova.cz nebo na http://blog.evalabusova.cz/.

Poznámka: Příště si Kateřina a Eva role vymění. Lékařka se bude ptát psychoterapeutky na psychické potřeby žen po prodělaném potratu.

„Cože? Ale to je maximální ezozáležitost! Ty mě nepřestáváš překvapovat!“ vychrlila na mne kamarádka Hanka, když jsem si tak trošku postěžovala se svými „starostmi“ během své poslední menstruace. Nutno přiznat, že jestli tu mezi námi někdo je „ezo“, pak je to určitě Hanča. Má ke všem těm věcem mezi nebem a zemí o dost blíže než já a její překvapení mě ochromilo a chvíli jsem nevěděla, co na to říct.
Stěžovala jsem si totiž, že jsem poslední menstruaci dostala první den na horách a že jsem plánovala použít kalíšek, ale že už to prostě nešlo, protože jak jsem zvyklá na volnou menstruaci, tak mi kalíšek vadil. To, co Hanču tak překvapilo, byl fakt, že používám volnou menstruaci. Mně už to přijde tak přirozené, že mám pocit, že to tak dělají přece všechny ženy :-). Ba ne, vím, že nepoužívají, to bych ji totiž nemusela tak často doporučovat v ambulanci.
Vezmu to, ale od začátku.

Co je volná menstruace?

V tom úplně dokonalém pojetí je volná menstruace vlastně naše schopnost poznat, kdy je potřeba zajít na záchod a menstruační krev vypustit. Dnes už s klidem můžu říct, že žena skutečně dokáže poznat, kdy ten okamžik přišel, a to dokonce i v noci. Ale rozhodně tomu tak nebylo vždycky.

Moje cesta k volné menstruaci

Roky jsem používala kalíšek a nedala jsem na něj dopustit. Naprosto pohodlný, hygienický, diskrétní. Ale po několika letech používání se u mne začaly objevovat bolesti provázející střevní pohyby. Zažila jsem pár menstruací, kdy mě každá bublinka v břiše přinutila na chvíli ztuhnout a dělat, že tu vůbec nejsem. Byla to záležitost na dva dny, ale přesto velmi nepříjemná. Myslím, že to právě v té době se u mne v ambulanci zastavila Hanča (ačkoli dneska tvrdí, že prý na prevence nechodila, tak já nevím :-)) a spolu jsme zavedly řeč na menstruační kalhotky. Hanča mě přesvědčovala, že opravdu vydrží až 12 hodin a že jsou super. A protože jsem v té době začala uvažovat o menstruačních pomůckách pro svou dceru, dala jsem kalhotkám šanci.

Nicméně snad hned při druhém použití se mi podařilo odjet první den menstruace do práce, mít na sobě jen ty jedny kalhotky a kalíšek nechat doma. Když mi to došlo, doslova jsem se opotila. V tu chvíli už s tím nešlo nic moc dělat než spoléhat na to, že v nejhorším využiji v práci erární výbavu (na gynekologické ambulanci se nějaká ta vložka najde, že…).
Ale ještě než jsem dojela do práce, měla jsem v hlavě plán. Je mi jasné, že kdybych celý den myslela na svou menstruaci, nebudu ženám v ambulanci příliš platná. A tak jsem si uvařila dva velké hrnce čaje, a byla tím pádem nucená čas od času zajít na onu místnost. Ve všech materiálech, které jsem kdy k volné menstruaci četla, se psalo, že se žena musí uvolnit a vědomě povolit děložní hrdlo. Mno, toho jsem nebyla schopná dosáhnout a tak jsem si naopak přitlačila.
A voilà! Ono to fungovalo. A tak jsem přežila první den bez nehody. Neplánovaně a z donucení. Další den jsem si s sebou vzala náhradní kalhotky, ale nebyly potřeba. Od té doby se stalo několik věcí.

1. Moje peristaltické bolesti na několik let ustoupily, a pokud se někdy objeví, už rozhodně nejsou té síly, že by mne nějak omezovaly v životě. Navíc vždy vím, co se mi tím snaží mé tělo říct.
2.  Jelikož jsem soutěživý typ, začala jsem se na menstruaci doslova těšit. Každý měsíc se těším na svou vlastní diskrétní challenge, na svou „živou“ hru o počet čistých kalhotek :-).
3. Dnes již skutečně poznám, kdy je potřeba si na záchod dojít, bleskne mi ta myšlenka hlavou velmi podobně, jako když jsem bezplenkovala se svými dětmi. Dokážu ráno dojít na toaletu a až tam dát krvi průchod. V zásadě jsem se nikdy nenaučila úplně se uvolnit, ale můj systém se zatlačením funguje velmi dobře.

Od té doby používám volnou menstruaci i jako „terapeutický“ prvek v boji proti bolestivé menstruaci. A výsledky mluví samy za sebe.

Ale abych netvrdila, že volná menstruace má jen samá pozitiva, musím přiznat i jeden negativní efekt. Když máte první den menstruace a jste na sjezdovce, je to fakt nepoužitelný… Dotlapat se včas na záchod, svlíknout těch sedm vrstev oblečení… to v zásadě nejde. Jak jsem už psala, kalíšek jsem sice měla s sebou, ale stal se pro mne nepoužitelným, zkrátka se má střeva okamžitě hlásila o svůj prostor. Ale nutno přiznat, že jsem si byla vědoma toho, že každé jedné ženě bych doporučila první den na sjezdovku nechodit, pokud tedy není lyžování běžnodenní standard… jenže… i já jsem jen matka, která zase po roce vzala děti na hory a neměla to srdce jim odepřít sjezdovku. Stejně jako většina z nás… zkrátka někdy to nevyjde…

Tenhle článek vyšel taktéž na webu kalisek.cz. 

Jeden z častějších dotazů v gynekologicko-porodnické ambulanci. Už “pár” let na porodním sále nesloužím a nemám informace úplně z první ruky odnikud. Já tedy jistě žádné přímé doporučení typu: “Jděte tam a tam.” dát nemohu. Mohu se, ale pokusit nastínit body, které mi přijdou při volbě porodnice důležité.

Za úplně tu nejdůležitější věc považuji pocit bezpečí. Pokud se žena cítí ohrožena, přestane rodit. Často jen na pár hodin, ale i to je doba, která nás lékaře znervozňuje a nutí nás uvažovat o tom, zda je ještě pro ženu a dítě výhodné vést porod vaginálně. Tedy zcela jistě je potřeba, aby se rodička cítila bezpečně. V našich porodnických podmínkách je zatím stále potřeba odlišit dva základní přístupy: 

1. Cítíte se bezpečně v nemocnici s nejlepším technickým vybavením a nejzkušenějšími a nejváženějšími lékaři v oboru? Nebo…

2. Nepochybujete o sobě a svém dítěti a pocitem bezpečí vás naplní místo, kde vám budou naslouchat porodní asistentka i lékař? 

A mám tady potřebu upozornit na to, že připustit si, že pochybuji o tom, jak porod zvládnu, že mám obavy o zdraví své i svého dítěte, je zcela v pořádku a neznamená to naprosto žádnou nedostatečnost na straně ženy ani dítěte! Leckdy je zdravá pochybnost lepší, než slepá sebevíra… 

Musím říct, že co se bavím se “svými” šestinedělkami, tak je to v současné době obecně v porodnicích o dost lepší. Péče na šestinedělí stále pokulhává, ale porodní sál bývá vstřícný téměř všude a téměř vždy. 

Obecně svým těhotným doporučuji, aby využili služeb nějaké soukromé porodní asistentky. Považuju tu investici za velmi rozumnou a na místě. Porodní asistentka se s vámi sejde několikrát již během těhotenství a bude mít dostatek času s vámi rozebrat vaši představu o porodu a realitu toho, co je možné či nemožné a jak to ve skutečnosti chodí. Pokud se rozhodnete pro tuto službu, je pak potřeba respektovat porodnici, ve které může vámi vybraná porodní bába plně pracovat. Tedy takovou, kde má smlouvu a může se o vás starat z pozice zdravotního personálu a ne jen jako doprovod. Jako další benefit tím pádem máte na sále o člověka méně, protože ubyde ta porodní asistentka, která by se o vás starala v rámci směny. Vaší soukromé bábě také nepadne se sedmou ranní konec služby a neuteče vám těsně před tím, než porodíte. Její péče o vás pak pokračuje i po porodu a může v lecčems pomoc i v šestinedělí. Soukromá PA například zvyšuje vaši šanci na plné kojení. 

Přeji hodně štěstí při výběru té správné porodnice a co nejkrásnější zážitky. 🙂

Jak konzultace se mnou probíhají?
Inu záleží na volbě klientky nebo páru – samotným pánům nemám příliš co nabídnout, nicméně nevylučuji ani konzultaci s mužem, ovšem na ženská témata.

Nejčastější je nyní konzultace přes meet, kdy klientce krátce před domluveným časem pošlu emailem přímý odkaz, na který ona jen klikne.

Možné je se samosebou domluvit i na telefonické konzultaci. Osobní setkání je možné, pokud za mnou klientka přijede, momentálně není v mých kapacitách dojíždět. Pokud se během sezení domluvíme na potřebném vyšetření, je tu možnost navštívit mě v některé z ambulancí, kde pracuji. Je ovšem potřeba dodržet pravidla pro vyšetření daná v té které ambulanci. Obecně lze říci, že vyšetření pro pacientku, která se nebude registrovat stojí 500kč, případnou laboratoř hradí taková klientka v plné výši.

Po té, co se s klientkou spojíme, nejprve odebírám anamnézu, abych věděla s čím ke mne konkrétně přichází a jak je na tom její zdravotní stav obecně. Tahle část zabere povětšinou nejméně 20minut. Dále pak záleží jakým směrem se společně vydáme. Někdy probíráme možnosti léčby podle „pravidel“ západní medicíny, jindy spíše hledáme cestu alternativním směrem, nebo kombinaci obojího. V obou případech věnujeme čas i hledání podhoubí daného problému.

Těším se na další konzultace, třeba právě s Vámi.